Kokorace aneb Kokořínskem cestou necestou pro dobrou věc, na kole i pěšky

To, že mě baví víc terén než silnice vím už dávno. Také vím, že mě víc baví komornější akce než davové psychózy několika tisící běžců. No a není nic lepšího, než smíchat dohromady komorní akci v krásném prostředí CHKO Kokořínsko, která se navíc konala pro dobrou věc. Kokorace aneb Kokořínskem cestou necestou byl ten prima počin skupinky prima lidí. 9 km běh a následně 16 km kolo. Minimum silnice, maximum lesních cest. Možnost absolvovat obě části závodu sám a nebo s parťákem jako štafetu. No u toho jsme s parťákem Vláďou nemohli chybět. A samozřejmě pěkně v plné palbě, běžeckou i cyklo část.

Počasí nám z počátku nepřálo. Cestou na start zataženo, po příjezdu a smontování kol začalo krápat a pak regulérní slejvák :( Já navíc ehm indisponována po zodpovědně propařeném večeru s 2 litry vína, takže nic moc :D Nakonec jsme díky posunutí startu o 15 minut vyběhli za vykukujícího sluníčka. Trasa pro běh byla prima. Rovinka, pak pár stoupáků i seběhy. Krajina moc pěkná, kousek se běželo i po silnici, tak si člověk užil i tempo. Po doběhu šup na kolo a jedeme. Uf. Kokořínsko není pro žádné cyklopadavky a můj přístup "do kopce mě to bolí a z kopce se bojím" tady moc vhodný není :D navíc postupující kocovina mi dávala zabrat i co se morálky týká, takže z pohodového závodu se stávala s každým kilákem pěkná dřina.

Navzdory všem nadávkám a pocitu nevolnosti jsem si ale závod užila a doma večer jsem dokonce zjistila, že jsem byla v kategorii Koko-woman (žena, kolo i běh) na 1.místě :) na vyhlášení jsme totiž čekat nemohli, parťák spěchal do práce.

A za 14 dní hurá na Stromovku a 12 hodinový běh!

Pražský Šutr aneb odvážila jsem se na 35 km dlouhý trail

Na běhu mě nejvíc baví posouvat své hranice. Zkoušet běžet dál, rychleji, členitějším terénem, náročnějším prostředím apod. Tuto sobotu, 23.5., jsem měla jedinečnou příležitost :) v rámci nějakého euforického stavu mysli jsem se totiž přihlásila na závod Šutr. To by samo o sobě nebylo nijak zajímavé. Závod je to terénní, trailový, v pražské Šárce. Běhá se na kola neboli okruhy. Jeden okruh má cca 17-18 km. A já se bůhví proř rozhodla hecnout okruhy 2 :) takže mě čekalo cca 35 km běhu terénem.

V sobotu ráno jsem o svém rozhodnutí poprvé pochybovala. Poprvé jsem měla opravdu strach a poprvé jsem připustila variantu, že to po jednom kole vzdám. Respektive že usoudím, že druhé nedám a skončím po 17 km. Možná to dělala jen nervozita z neznámého a to, že jedu na závod sama. Vždyť Horská výzva Jeseníky měla taky 35 km a šlo o náročnější trasu! Jenže tam jsme jeli s parťákem...no, dorazila jsem na start se smíšenými pocity.

Startovalo nás cca 70. Blázni běžící 3 kola (přes 50 km) běželi hodinu před námi, šílenci se 4 okruhy (skoro 70 km) startovali ještě hodinu předtím. Po startu hned po pár metrech začal první táhlý seběh kamenitou cestou, pak chvíli rovinka a první krpál nahoru.... V hlavě se mi honila taktika "ne". Nepřepal to. Neupadni. Nevzdej to. Nehoň se nikam. Nevyměkni.... Kopce nahoru jsem záměrně od začátku neběhala. Jen šla. Rada kamaráda ultra běžce totiž zněla "Radši rychle jít, než pomalu běžet." a měl pravdu. Než popobíhat drobnými kroky a unavovat se za cenu pár získaných vteřin, je lepší do kopce ostřeji jít a odpočinout si od běhu. Na cca 3.km jsem zakopla a upadla. Poprvé v životě jsem při běhání skončila vyloženě hubou v prachu. V první chvíli jsem se strašně lekla. Bála jsem se, že až vstanu, tak zjistím, že nemůžu běžet dál. Naštěstí z toho byly jen oděrky a modřiny na koleni, lokti a rameni (málem jsem šla až do parakotoulu, takový to byl držkopád).

První občerstvení bylo na 9.kilometru a já s potěšením zjistila, že jsem tam přesně po hodince běhu. Paráda. Můj plán dát to do 5 hodin (a přání dát do do 4 a půl) vypadal nadějně. Druhou půlku okruhu jsem si kromě úseku u zříceniny Baba, kde se běželo kus po silnici, užila a do cíle jsem dobíhala v čase 1:57. Rozhodla jsem se tedy, že to druhé kolo zvládnu. Bylo to těžší. Rovinky nebyly tak svižné, seběhy byly o poznání opatrnější, výšlapy pomalejší. Začala se ozývat kolena a šlapky. Svaly a únava v pohodě, ale ta kolena při sebězích dávala najevo, že mají za sebou 20 km....a zas je tu občerstvovačka. S úsměvem koukám na čas a ztráta činí pouhých 5 minut oproti prvnímu kolu! Zas tak moc jsem se tedy nevlekla! Posledních 8-9 km už bylo hodně o vůli, ale stále jsem běžela velice pěkně. Cílem jsem proběhla v čase 4:06:57 což bylo o skoro půl hodiny dříve než jsem si vysnila :)

Suma sumárum - jsem na sebe hrdá, že jsem to dala a za rok se vydám do Šárky zas ;)

Městský běh Brandýsem a Boleslaví aneb desítka o jaké se mi nesnilo

Ač mám raději terén, tak tento běh městem jsem vynechat nemohla. Běželo se v Brandýse nad Labem, což je od mého bydliště co by kamenem dohodil /a zbytek došel/ a tak jsem se s radostí v sobotu vydala na start. Počasí nám spíše nepřálo. Byť bylo pěkně, mraky tvořily tak trochu "deku" a bylo mírně dusno. Organizátor se moc nevytáhl, komentátor podával informace spíše zmatené /když už vůbec nějaké/ ale nakonec jsme v 16:00 úspěšně vyběhli. Závod byl na 2 okruhy, po asfaltu, ale běželo se mi od začátku moc fajn. Po 2,5 km jsem se chytla jedné slečny, která běžela pětku a rozhodla jsem se jí táhnout. Ráda běžím o fous před někým s pocitem, že mu jsem trochu nápomocná. Holčina běžela moc pěkně a já díky ní držela konstantní tempo. Po 5 km jsem jí zamávala, ona odběhla do cílové brány a já se vydala na druhé kolo. A opět na stejném místě, na 7,5 km, jsem potkala podobně běžící holčinu. Sladily jsme krok a běžely 2 km spolu. Ona mi pak utekla, ale na mostě přes Labe, kde mimochodem jeden chudák čekal na sanitku v kolapsovém stavu, musela vlivem horka zpomalit. A v cílové rovince jsem jí chuděru předběhla /za což jsem se hned v cíli omluvila!/.

Nakonec z toho bylo príma 2.místo s neuvěřitelným tempem pod 5:00/km, ovšem vyhlašoval se vždy jen nejlepší v kategorii, takže smůla :D

Za týden mě čeká větší nářez - 36 km na Šutru :D

Běhat nebo neběhat, když to "nejde" aneb ne každý výběh je trénink

Někdo běhá pro zábavu. Někdo proto, aby si vyčistil hlavu. Někdo bere běh jako relax. A někdo bere běh jako sport a přistupuje ke každému výběhu jako k tréninku. Já se snažím právě o to poslední. Snažím se, aby každý můj výběh měl NĚCO do sebe. Lišil se. Byl mi výzvou. Je jedno co to "něco" bude. Vzdálenost. Tempo. Intervaly. Počasí. Denní doba. Je to fuk. Ale nechci běhat. Jen tak. Což ale neznamená, že "běžce na vyčištění hlavy" odsuzuji. Jen prostě já to mám takhle ;)

Jednou jsem se dostala do sporu s jednou běžkyní právě na toto téma. Nelíbilo se jí, že jsem napsala příspěvek o tom, že jsem byla běhat a 15 km trpěla. "Když mě to nebaví, tak se na to vyseru a neběžím a ne, že pak ještě každýmu cpu, jak to bylo hrozný.". Ok, taky názor a já ho chápu. Z pohledu "běžce na relax" to má smysl. Pro mě je ale cílem každého tréninku překonání té pomyslné hranice, takzvané "komfortní zóny". To je taková ta chvíle, kdy si říkáte, že by možná nebylo od věci se na to vybodnout/zpomalit/zkrátit okruh apod. No a já se snažím tomuhle vábení odolat. Snažím se vždycky trochu překonat tu hranici a posunout jí kousínek dál. Každý tenhle krůček, totiž z "obyčejného běhání" dělá "sport".

A díky tomu mám po každém výběhu ten super pocit, že jsem překonala sama sebe.

Běhám nejen pro svou radost, ale i pro radost druhých aneb dobročinnosti není nikdy dost

Jsem zdravá a můžu sportovat. Mám zázemí, které mi dovoluje na mateřské věnovat čas sobě a nemusím obracet každou kačku v ruce 2x než jí utratím. Mám štěstí. Ale jiní ho nemají. Mají handicap v jakékoli podobě. Tělesný, duševní, mentální, hmotný, nehmotný...překážky jsou od toho, aby se zdolávaly a když nemohou tito lidé realizovat své sny a plány z vůle vyšší moci, je jen na nás ostatních, zda jim pomůžeme. Já pomáhám...


Přispívám Sportovnímu klubu vozíčkářů
http://www.spojenci.cz/index.php?id=378&tx_ttnews[tt_news]=899

Pomocí nasportovaných bodů podporuji projekt přes ČEZ nadaci
http://www.pomahejpohybem.cz/ konkrétně jsem si vybrala zde http://www.pomahejpohybem.cz/#projects Plošinu pro Ondru, protože se jedná o plošinu do základní školy v obci kousek od nás....

A co vy? Přispějete svou troškou do mlýna a vykouzlíte tím úsměv někomu, kdo neměl takovou kliku jako vy? ;)

Hezký den a maratoncům zítra lehký krok!!

Malý milník v životě matky aneb návrat do režimu plus jedna běhací historka

Cácorce budou v srpnu 3 roky a mě se tím pádem blíží konec rodičovské dovolené. Jelikož jsem doma zpohodlněla a zblbla (no nebudeme si nic nalhávat, prostě to tak je), tak mě představa vykonávání jakékoli zodpovědné práce dost děsila. Další problém jsem viděla ve spěchu. Odvykla jsem si. Odvykla jsem si, že vstát se MUSÍ, že do školky se to MUSÍ stihnout na sedmou, že večer se naopak už nic stihnout NEDÁ apod. No a tak jsem to pojala po svém a vymyslela jsem pomalý rozjezd v podobě brigády. Nic náročného, čistá hlava. Jen prostě začít pozvolna. Já si začnu zvykat na časový press, cácorka na to, že se věci někdy musí dělat na povel a chlap na to, že někdy musí malou obsloužit celé odpo a ne jen než já doběhám. Zatím brigádničím 2 týdny a je to mazec, ale dáváme to snad celkem ok.

Včera jsem měla po pár dnech úplně volný den a tak jsem si na odpo naplánovala "objemový" výběh. Po večerech stíhám max 5-6 km a objem mi chyběl. K obědu jsem udělala sekanou. Vybíhat jsem měla kolem 15:15, takže jsem neměla obavu, že by neslehla. No, změna je ale život. V jednu mi chlap volal, že bude za 10 mnut doma a že můžu vyběhnout tedy o 2 hodiny dřív. Jelikož počasí hlásili všelijaké, rozhodla jsem se po této nabídce skočit a bez ohledu na sekanou jsem se tedy vyřítila ve 13:30 z domu. Sekačka se ozvala hned při úvodním rozklusu. Paráda, Endo mi nadělilo Cooper test neboli 5 min rozklus, 12 min běž naplno a 5 min výklus...no, aspoň mi nebylo smutno, sekaná mě provázela celý trénink :D nicméně po dokončení 22 minut trvajícího běhu mi to bylo málo. Najednou mě osvítil nápad. Vzpomněla jsem si, jak jsem běhat začínala. Netrénovala jsem běh, ale běh byl doplňkem a součástí mého tréninku. A tak jsem se rozhodla o návrat ke kořenům.

Ani nevím, jak mě napadlo co a jak, prostě impulz. Počasí tak akorát, cyklostezka totálně suchá a nikde ani noha, kolo nebo brusle. Paráda. Nebudu za blbce. A dala jsem si vždy po 1 km běhu 10 angličáků se žabákem místo výskoku a s lehem na zem při kliku. Tento blok jsem zopakovala 6x, takže pěkně 60 těchto "frog lay down burpees" a 6 km běh. Domů to pak ještě bylo 4 km souvislého běhu. A já po strašně dlouhé době zažila pravé potréninkové endorfiny a pocit opravdu dobře odvedené práce.

Z toho plyne, že minimálně 1x týdně bych ráda zas zapojila do běhání i všelijaké prostocviky, ať tělo nezakrní ;)

Hezký den, jdu pověsit prádlo a za hodinku sedám na kolo směr brigoška. Mám to 10 km tam, 10 zpět ;)