Přílet partnera/táty nám zkomplikovalo počasí. Pondělní ledovka zaledovala rotační let a armádní airbus zůstal přimrzlý ve Kbelích s ledem zalitými klapkami. Smůla. Takže čekáme dál a náhradní termín letu je zatím ve fázi plánování. A tak je čas na bilancování...
Partner a táta mé dcerky odletěl 17.5.2014 (v den našeho 5.výročí) do mise v Afghánistánu. Do Kábulu. Pustila jsem ho, byl to jeho sen. Zůstala jsem tu skoro sama (mám rodinu, přátele) s dcerkou, toho času ani ne dvouletou. Bez řidičáku (i bez auta, to jsme prodali, aby nestálo půl roku před domem), 20 km od Prahy v malinkém městě, v baráku (bez plotu) a se zálibou ve sportu, kterou mi status "slaměná vdova" dost zkomplikoval.
Ale zvládly jsme to. Dcerka naštěstí byla v době odletu ve věku, kdy se jí ještě nestýskalo. Táta je v práci, přijde za dlouho. Neptala se. Jeho věci i fotky zůstaly na svém místě, jen on tu fyzicky nebyl. Já jsem se aklimatizovala na stav "nemám NIKDY hlídání" a skoro 3 měsíce jsem to táhla sama bez pomoci rodiny. Ale pak jsem si řekla DOST. Nejsem mučedník a nebudu čekat, až se někdo nabídne nebo až mě to položí. Oslovila jsem babičky s prosbou o hlídání sama, zavedla jsem pravidelné dny, kdy jsme my jezdily k nim nebo si babi a děda brali malou a já jsem mohla v klidu uklidit a věnovat se sobě. No a ono to šlo.
Hodně mi pomohly kamarádky, hlavně psychicky. Sportovní kamarádi přes facebook mi poradili jak to zvládat když jsem přikovaná doma. Malá byla zdravá a šikovná. A přílet je najednou za dveřmi. Těším se. Těším se, že zas budeme normálně fungovat a nebudu máma/táta na plný úvazek ;-) a těším se, že budu moct tréninkům na jarní závody dát konečně opravdu formu ;-) zamilovala jsem si trail, takže šup v sobotu koupit terénní botky a hurá mimo silnici ;)
Já na akce jdu pouze, pokud tam hraje nějaký dj. Jako jít do klubu, kde se pouští písničky jen tak náhodně, to mě opravdu nebaví. Člověk si s tím musí umět pohrát, musí vnímat to publikum, být s nimi za jedno. To se opravdu za počítačem v kuchyni udělat nedá.
OdpovědětVymazat