Půldenní šílenství aneb 12 hodinovka sebepřekonání ve Stromovce

Čí to byl, proboha, nápad?? Kdo vymyslel, že se této brutálnosti zúčastním?? :-D A není to fuk? ;-) Bylo to nadpozemské. Nemám slov...ale popořadě ;-)

V pátek jsem se vydala sama bez cácorky přespat do Prahy k mojí mamce. Proč bez prcka? Abych měla klid. V sobotu 13.6. mě čekala veliká výzva. 12 hodinový běh, sebepřekonání. Kroužení ve Stromovce spolu s několika desítkami stejně šílených lidí. Dalších několik desítek běželo 6 hodinovku. Další štafetu a nebo 100 km závod.

S kamarádkou Martinou a mým drahým Trhlejším jsme se sešli u Planetária v 6:00 a zamířili k registraci. Všichni tři jsme se shodli, že ač jsme plánovali se řádně a pořádně vyspat, tak tréma to nedovolila. Neustálé přemýšlení o tom, zda máme sbaleno vše potřebné, obavy z počasí, které slibovalo být velmi horké a taky tréma z neznámého udělali své. Na sraz jsme ale dorazili svorně s úsměvem na rtech a patřičně namotivovaní. Ne k výkonům. Ne k umístění se na bedně. Namotivovaní si akci užít a otestovat na ní své hranice.


Registrace byla neuvěřitelně milá a s úsměvem. Všichni z organizačního týmu byli nadpozemsky pozitivní. Jak by ne, když se jednalo o členy Sri Chinmoy Marathon Teamu :) (pozn.: česky Šrí Činmoj byl duchovní vůdce, který se mimo jiné věnoval i sportu a založil běžeckou asociaci Sri Chinmoy Marathon Team, který pořádá především ultra běžecké akce, více zde na Wiki) Následovala převlíkačka a povinná selfie :)

Uteklo to jako voda a za pár minut start. Nervozita tak nějak odpadla. Obklopil nás pozitivní natěšený duch akce a v 7:00 jsme vyběhli. Nebudu se rozepisovat o průběhu, protože to ani nejde. 11 hodin běhu, povídání, úsměvu, souboje sami se sebou, odevzdanosti, horka, potu, bolesti, hrdosti...........a 71,5 km jako finální skore. Díky této akci jsem pokořila poprvé maratonskou vzdálenost a to v čase těsně pod 5 hodin, což není zlé ;-) po zdolání maratonu jsme s Martinkou začaly taktizovat a zařazovaly jsme úseky chůze. Díky tomu a taky díky pravidelné hydrataci a v mém případě neustálému pojídání všeho co měli na občerstvovačce k dispozici jsme akci zmákly levou zadní.


Nebýt průtrže mračen, při které jsme se schovaly a prochladly, uběhly bychom víc. A nebo taky ne. A proto nelitujeme, že jsme hodinku před koncem svůj boj ukončily. Nechaly jsme si tím otevřená vrátka a příští rok můžeme opět testovat, kam až nás tělo pustí :-)

endomondo a runkeeper naměřili trochu víc kilometrů díky nepřesnosti GPS, ofiko 71,5 km

Děkuji tímto ještě jednou kamarádce Martině a Trhlejšímu, který nás zdárně občasně obšťastňoval svým úsměvem při naší svorné krouživé cestě k hranici svých možností :-*