Někdo běhá pro zábavu. Někdo proto, aby si vyčistil hlavu. Někdo bere běh jako relax. A někdo bere běh jako sport a přistupuje ke každému výběhu jako k tréninku. Já se snažím právě o to poslední. Snažím se, aby každý můj výběh měl NĚCO do sebe. Lišil se. Byl mi výzvou. Je jedno co to "něco" bude. Vzdálenost. Tempo. Intervaly. Počasí. Denní doba. Je to fuk. Ale nechci běhat. Jen tak. Což ale neznamená, že "běžce na vyčištění hlavy" odsuzuji. Jen prostě já to mám takhle ;)
Jednou jsem se dostala do sporu s jednou běžkyní právě na toto téma. Nelíbilo se jí, že jsem napsala příspěvek o tom, že jsem byla běhat a 15 km trpěla. "Když mě to nebaví, tak se na to vyseru a neběžím a ne, že pak ještě každýmu cpu, jak to bylo hrozný.". Ok, taky názor a já ho chápu. Z pohledu "běžce na relax" to má smysl. Pro mě je ale cílem každého tréninku překonání té pomyslné hranice, takzvané "komfortní zóny". To je taková ta chvíle, kdy si říkáte, že by možná nebylo od věci se na to vybodnout/zpomalit/zkrátit okruh apod. No a já se snažím tomuhle vábení odolat. Snažím se vždycky trochu překonat tu hranici a posunout jí kousínek dál. Každý tenhle krůček, totiž z "obyčejného běhání" dělá "sport".
A díky tomu mám po každém výběhu ten super pocit, že jsem překonala sama sebe.
Žádné komentáře:
Okomentovat