Pražský Šutr aneb odvážila jsem se na 35 km dlouhý trail

Na běhu mě nejvíc baví posouvat své hranice. Zkoušet běžet dál, rychleji, členitějším terénem, náročnějším prostředím apod. Tuto sobotu, 23.5., jsem měla jedinečnou příležitost :) v rámci nějakého euforického stavu mysli jsem se totiž přihlásila na závod Šutr. To by samo o sobě nebylo nijak zajímavé. Závod je to terénní, trailový, v pražské Šárce. Běhá se na kola neboli okruhy. Jeden okruh má cca 17-18 km. A já se bůhví proř rozhodla hecnout okruhy 2 :) takže mě čekalo cca 35 km běhu terénem.

V sobotu ráno jsem o svém rozhodnutí poprvé pochybovala. Poprvé jsem měla opravdu strach a poprvé jsem připustila variantu, že to po jednom kole vzdám. Respektive že usoudím, že druhé nedám a skončím po 17 km. Možná to dělala jen nervozita z neznámého a to, že jedu na závod sama. Vždyť Horská výzva Jeseníky měla taky 35 km a šlo o náročnější trasu! Jenže tam jsme jeli s parťákem...no, dorazila jsem na start se smíšenými pocity.

Startovalo nás cca 70. Blázni běžící 3 kola (přes 50 km) běželi hodinu před námi, šílenci se 4 okruhy (skoro 70 km) startovali ještě hodinu předtím. Po startu hned po pár metrech začal první táhlý seběh kamenitou cestou, pak chvíli rovinka a první krpál nahoru.... V hlavě se mi honila taktika "ne". Nepřepal to. Neupadni. Nevzdej to. Nehoň se nikam. Nevyměkni.... Kopce nahoru jsem záměrně od začátku neběhala. Jen šla. Rada kamaráda ultra běžce totiž zněla "Radši rychle jít, než pomalu běžet." a měl pravdu. Než popobíhat drobnými kroky a unavovat se za cenu pár získaných vteřin, je lepší do kopce ostřeji jít a odpočinout si od běhu. Na cca 3.km jsem zakopla a upadla. Poprvé v životě jsem při běhání skončila vyloženě hubou v prachu. V první chvíli jsem se strašně lekla. Bála jsem se, že až vstanu, tak zjistím, že nemůžu běžet dál. Naštěstí z toho byly jen oděrky a modřiny na koleni, lokti a rameni (málem jsem šla až do parakotoulu, takový to byl držkopád).

První občerstvení bylo na 9.kilometru a já s potěšením zjistila, že jsem tam přesně po hodince běhu. Paráda. Můj plán dát to do 5 hodin (a přání dát do do 4 a půl) vypadal nadějně. Druhou půlku okruhu jsem si kromě úseku u zříceniny Baba, kde se běželo kus po silnici, užila a do cíle jsem dobíhala v čase 1:57. Rozhodla jsem se tedy, že to druhé kolo zvládnu. Bylo to těžší. Rovinky nebyly tak svižné, seběhy byly o poznání opatrnější, výšlapy pomalejší. Začala se ozývat kolena a šlapky. Svaly a únava v pohodě, ale ta kolena při sebězích dávala najevo, že mají za sebou 20 km....a zas je tu občerstvovačka. S úsměvem koukám na čas a ztráta činí pouhých 5 minut oproti prvnímu kolu! Zas tak moc jsem se tedy nevlekla! Posledních 8-9 km už bylo hodně o vůli, ale stále jsem běžela velice pěkně. Cílem jsem proběhla v čase 4:06:57 což bylo o skoro půl hodiny dříve než jsem si vysnila :)

Suma sumárum - jsem na sebe hrdá, že jsem to dala a za rok se vydám do Šárky zas ;)