čtvrtek 18. prosince 2014

Běhám, běháám, běhááám aneb jak se proběhávám k tomu co mě snad už konečně bude bavit :D

Jsem žena. Diagnóza. Dlouho vybírám, abych přebrala a vybírala znovu. Ve všem. Oblečení, jídlo, film, hudba, sport. Sportím už několik let a stále se hledám. Stále cvičím a stále mě to baví. Ale objevila jsem běh. Nebo běh objevil mně? No každopádně jsme se našli. Ačkoli dřív jsem ho chudáka zatracovala, teď běhám cca 100 km měsíčně. A baví mě to. Proč? Protože je to super aktivita pro můj styl sportování - překonávání sama sebe. Doběhnu příště dál? Zvládnu to za lepší čas? Navíc v běhu se koná spousta závodů, kde se sejde spousta stejně zapálených lidí :) Komunita. Souznění. Společný koníček. Mňam :)

Začínala jsem s během v červnu 2014 na dovolené, protože jsme jely 3 kamarádky s 3 dětmi a nemohla jsem cvičit. Průšvih! Týden bez cvíča?? Nééé. Našla jsem si alternativu a v Liberci si 3-4x šla zaběhat cca 5,5 km. A tím to začalo. Díky kamarádce jsem objevila FB skupinu Báječné ženy v běhu a stala se ze mě nejdřív nakukující, pak už přispívající a od ledna 2015 budu oficiální Bájenka :) Super banda super lidí, to vám teda povim :) Odběhala jsem pár různých závodů a zjistila jsem, co mě baví, co méně a co ne. Baví mě terén. Baví mě kopečky a rozmanité tempo. Baví mě příroda. Baví mě silnice, ale max 10 km. Bavil mě moc moc City Trail - kombinace města a parků. A baví mě běhat všelijak. 5 km rychle. 5 km terénem pomalu. 10 km na pohodu. 15 km na pohodu. I 21,1 km na pohodu se povedlo nebo-li "půlka", ale ta mě na silnici neláká.



Rozhodla jsem se pro terén a rozhodla jsem se sáhnout si na běžecké dno. Vymýšlím a plánuji a 21,1 km nebude má meta, ne ne. Pokořím 30 km. A pak ještě víc! Rok 2015 je posledním rokem mé mateřské a proto je vyloženě mojí povinností stihnout toho co nejvíc! Snad zdraví a rodina dovolí a podpoří mě v mém konání!






P.S.: činky miluju pořád a posiluju si doma, předcvíčo maminkám "vyhnilo" (děti už tam nechtějí být nebo marodí), ale vracím se snad zpět ke kruháčům, když už máme tátu doma a večer pohlídá ;)


SPORTU ZDAR!

čtvrtek 4. prosince 2014

Cílová rovinka se nám trochu zkomplikovala aneb NEMŮŽEME SE DOČKAT

Přílet partnera/táty nám zkomplikovalo počasí. Pondělní ledovka zaledovala rotační let a armádní airbus zůstal přimrzlý ve Kbelích s ledem zalitými klapkami. Smůla. Takže čekáme dál a náhradní termín letu je zatím ve fázi plánování. A tak je čas na bilancování...

Partner a táta mé dcerky odletěl 17.5.2014 (v den našeho 5.výročí) do mise v Afghánistánu. Do Kábulu. Pustila jsem ho, byl to jeho sen. Zůstala jsem tu skoro sama (mám rodinu, přátele) s dcerkou, toho času ani ne dvouletou. Bez řidičáku (i bez auta, to jsme prodali, aby nestálo půl roku před domem), 20 km od Prahy v malinkém městě, v baráku (bez plotu) a se zálibou ve sportu, kterou mi status "slaměná vdova" dost zkomplikoval.

Ale zvládly jsme to. Dcerka naštěstí byla v době odletu ve věku, kdy se jí ještě nestýskalo. Táta je v práci, přijde za dlouho. Neptala se. Jeho věci i fotky zůstaly na svém místě, jen on tu fyzicky nebyl. Já jsem se aklimatizovala na stav "nemám NIKDY hlídání" a skoro 3 měsíce jsem to táhla sama bez pomoci rodiny. Ale pak jsem si řekla DOST. Nejsem mučedník a nebudu čekat, až se někdo nabídne nebo až mě to položí. Oslovila jsem babičky s prosbou o hlídání sama, zavedla jsem pravidelné dny, kdy jsme my jezdily k nim nebo si babi a děda brali malou a já jsem mohla v klidu uklidit a věnovat se sobě. No a ono to šlo.

Hodně mi pomohly kamarádky, hlavně psychicky. Sportovní kamarádi přes facebook mi poradili jak to zvládat když jsem přikovaná doma. Malá byla zdravá a šikovná. A přílet je najednou za dveřmi. Těším se. Těším se, že zas budeme normálně fungovat a nebudu máma/táta na plný úvazek ;-) a těším se, že budu moct tréninkům na jarní závody dát konečně opravdu formu ;-) zamilovala jsem si trail, takže šup v sobotu koupit terénní botky a hurá mimo silnici ;)