pátek 24. července 2015

Mé první zdravotní omezení aneb genetika mrcha je a propadlá klenba ještě větší

Zítra to bude týden, co jsem nevyběhla. Nemyslitelné. Důvodem nebyla dovolená ani nic podobně příjemného. Dokonce ani počasí nebylo mojí stopkou. Stopla jsem se sama. Respektive poprvé jsem poslechla své tělo a dala si voraz. Ale popořadě.

Minulý čtvrtek jsem si naplánovala po delší době objem. Mé běžecké kilometry byly totiž ve skluzu vlivem motodovči a taky že jsem zas začala jezdit na kole a cvičit a tak jsem to chtěla trochu napravit. Plán zněl "dvacka kolem Labe". Nevím proč, ale nazula jsem své nevhodně zakoupené boty Asics Sonoma, že jim dám šanci. Trasa vedla po měkkém, tam by mohly fungovat. Běželo se mi navzdory teplu celkem fajn, ale v polovině trasy jsem cítila, že ty boty fakt nesedí. Otočila jsem to tedy domů stejnou cestou, abych běžela opravdu minimálně po asfaltu. Po doběhu domů jsem cítila unavená chodidla, což normálně nemívám. Přičetla jsem to těm "blbejm botám" a neřešila to. Odpoledne ten den jsme jeli na výlet, kde jsem stála opět pár hodin na nohou. Cesta domů dala bolesti prostor odležet a po vystoupení z auta jsem málem poklesla v kolenou. Levá šlapka byla K.O. V pátek se to trochu odleželo, tak jsem si řekla, že je to asi únava z těch "blbejch bot" a že když si vyběhnu ve vyhovující obuvi, tak se to srovná. I dala jsem si u maminky ranní desítku. A to byla chyba. 5km v bolesti a pálení, druhých 5km s otupělým pocitem. Odpoledne noha otekla a bolela i při chůzi.

Ač jindy jsem odkladač nepříjemných věcí a doktora nesnáším, když jde o sport, tak jsem docela uvědomělá. A tak jsem vyrazila ve středu na chirurgii. Nebudu to protahovat. Potkala mě propadlá klenba. V první chvíli se mi ulevilo - únavová zlomenina to není, sádrovat se nemusí, juchů. Ale pak mi to došlo. Tohle není úraz, který se za pár týdnů vyléčí. Tohle je napořád. Momentálně jsem si koupila do bot gelové vložky a navštívím ortopeda. Běhat půjdu zítra a uvidíme, co mi tělo dovolí. Každopádně mé objemy 250km měsíčně jsou minulostí a jen čas ukáže, na kolik kiláků mě tělo pustí.

Sportu zdar a opatrně ;-)

středa 15. července 2015

Můj orientační (ne)smysl mě jednou přivede do hrobu aneb jak jsem jezdila na kole bez mapy

V rámci změny tréninku a užívání si posledních týdnů na rodičovské jsem opět osedlala pěkně zvostra svůj bike (čti "bajk"). Nepoužívám ho jen k výletům nazdařbůh, ale když to je možné i jako přibližovadlo dopravní místo MHD. Tak jsem činila i v době brigádničení (než mi tuto činnost překazila hygienická správa a cácorky campylobakter) a teď se k tomu s láskou vracím.

Včera jsme byli pozvaní na grilovačku ke známým na Mělník. Nu což, abych si masíčko (a milion dalších blbinek) zasloužila, rozhodla jsem se tam dojet kolmo. Kolo pak složíme do kombíka a domů pojedu pěkně kultivovaně. Na Mělník je to od nás slabých 22 km, to je jak když prdne a za hodinku jsem tam. Trasu mám najetou, říkala jsem si, nebude problém. Pravda, trasu mám najetou autem i busem, ale pokaždé jen jako "ten kdo se veze" a ne ten, kdo čumí pozorně na cestu...no, vyrazila jsem. Ovšem to bych nebyla já, abych si cestou nerozmyslela co a jak a nezměnila plány.

"Přece nepojedu ten kus po velké silnici v provozu, střihnu to tudy, přes vesnici a bude to." A střihla jsem to. Blbě. Místo asi 3 km v provozu po velké silnici jsem jela zajížďkou skoro 7 kiláků po silnici ještě větší. Nevadí. Do cíle jsem dorazila a na pomyslném tachometru bylo místo "slabých 22 kilásků" pěkných 30 stres-kilometrů.

Dnes jsem se rozhodla si napravit ego a na domluvený výběh do Prokopského údolí v Praze jsem taky vzala i svůj bike. Ne na celou trasu, bo po Praze jezdit nehodlám (kvůli absenci řidičáku si v provozu těžce nevěřím), ale od nás do Prahy na metro to už půjde. Opět jsem v průběhu prvních kilometrů přehodnotila trasu a opět to nebylo úplně šťastné řešení, ale k metru jsem doputovala. Na "tacháči" 20 km a jde se na krtka.

Při koupi jízdenky už začínalo foukat z tunelu, tak honem honem, do posledního vagonu, jen tam smí přeci kola. Nestihla jsem to. V polovině vlaku pípla červená, dveře se zavírají. Nu nevadí. Pojedu dalším. Najednou z kukaně vyšla paní od dopravního podniku. "Proč ste nejela?? Dyť další jede až za 10 minut!" a já na to hrdě a pyšně "Já jsem slušňák, jdu do posledního vagonu.". Hrdost mě vzápětí přešla. "To už 4 roky neplatí, můžete do všech.". S pocitem blbce, který si dobrovolně nechal ujet vlak, jsem potupně odcestovala další soupravou směr Nové Butovice.

V Prokopáku jsem odběhala konverzačním tempem 19 km, dali jsme oběd a pak jsem absolvovala už zkušeněji cestu metrem zpět na Rajskou zahradu a kolmo 17 km domů. Jela jsem zkratkou, která je ale pouze jednosměrná. Důvodem jednosměrky je mega prudký kopec, který odmítám směrem ku Praze vyšlapávat a tak tudy jezdím jen ve směru domů = dolů ;-)

Kolo mě zas začíná bavit, takže určitě dostane víc prostoru :-)

pátek 10. července 2015

Změna je život aneb zpět k silovému tréninku

Nastal čas zas udělat nějakou změnu. Tělo je mrcha a nemá stereotyp rádo. A jelikož běh není pro mou tělesnou schránku zrovna TOP aktivita co se tvarování týká, rozhodla jsem se po roce běhání opět trochu víc zaměřit na silový trénink. Důvodů je ale více.

1.běhání je nenažraný. Žere čas a mě žere i svaly. Co si budeme nalhávat, běhání je časově náročné. Za 30 minut běhu svalům nedám takový impuls ke tvarování jako za stejný čas posilování a o HIITu ani nemluvě. No a jelikož se blíží můj nástup do práce a s tím i úbytek volného času, chce to si začít na cvičení po večerech zvykat ;-) plus bych ráda zpět to co jsem si vyběhala, děkuji (biceps a delťáky především!)

2.běhání je závislejší na počasí než posilování. Ve slejváku neběhám. Ve vedru taky ne. Obojí se dá ale doma ignorovat a posilovat.

3.já osobně prostě během opticky tloustnu a navíc z běhání mám hlad. ;-)

Běh ale nezavrhuji! To rozhodně ne. Pořád zůstává mým hlavním sportem. Ale prostě už těch 50-60 km týdně prostě nedávám. Momentálně se pohybuji okolo 30 km, max 40 km, čímž klesne měsíční součet z 240 na půlku. No a co? :) Co je nad 100 km měsíčně beru jako prima výkon. Pokud stovku doladím posilováním 2x týdně a nějaký tím kolem tak budu spokojená.

Mým snem a cílem je momentálně zařadit s nástupem do práce do režimu i posilovnu a odcvičit si pár lekcí i s někým, kdo tomu rozumí. Nechat si zkouknout případné disbalance způsobené 3 lety s dítětem (nošení cácorky převážně na levé straně těla zanechalo jistě následky) a tyto nerovnosti napravit. Uvidíme, jak časový harmonogram dovolí.

Dnes jsem si odcvičila první čistě silový trénink podle jakéhosi rozpisu na tréninky 3x týdně, který chci zkusit do nástupu do práce doma praktikovat.

Překvapilo mě, že trénink mi zabral bez zahřátí a protažení 40 minut. Počet sérií je vyšší než jsem zvyklá, ale mám doma malé váhy, takže se to dá. Trénink je původně sestaven do posilovny, takže jsem malinko modifikovala (leg press doma nemám a ani předkopávání doma nenahradím, takže u nohou trochu alchymie se cviky), ale i tak cítím díky nezvyklému systému únavu svalů. Když už doma posiluji, tak dělám většinou superserie dvou cviků proti sobě a jen 3x10, takže najednou odjet jeden cvik v počtu 5x12 bylo opravdu náročné.

No nic, konec kecání, pocity si povíme za 3 týdny ;-)
Dnes tedy nohy, ramena a břicho:
  • weighted squats 5x12 
  • death lift 5x12 
  • lunges 5x12/12
  • shoulder front raises alt. 4x12/12 
  • shoulder press 4x10
  • russian twist 6x10 
  • straight leg raises 5x10 
  • crunches 6x10