středa 15. července 2015

Můj orientační (ne)smysl mě jednou přivede do hrobu aneb jak jsem jezdila na kole bez mapy

V rámci změny tréninku a užívání si posledních týdnů na rodičovské jsem opět osedlala pěkně zvostra svůj bike (čti "bajk"). Nepoužívám ho jen k výletům nazdařbůh, ale když to je možné i jako přibližovadlo dopravní místo MHD. Tak jsem činila i v době brigádničení (než mi tuto činnost překazila hygienická správa a cácorky campylobakter) a teď se k tomu s láskou vracím.

Včera jsme byli pozvaní na grilovačku ke známým na Mělník. Nu což, abych si masíčko (a milion dalších blbinek) zasloužila, rozhodla jsem se tam dojet kolmo. Kolo pak složíme do kombíka a domů pojedu pěkně kultivovaně. Na Mělník je to od nás slabých 22 km, to je jak když prdne a za hodinku jsem tam. Trasu mám najetou, říkala jsem si, nebude problém. Pravda, trasu mám najetou autem i busem, ale pokaždé jen jako "ten kdo se veze" a ne ten, kdo čumí pozorně na cestu...no, vyrazila jsem. Ovšem to bych nebyla já, abych si cestou nerozmyslela co a jak a nezměnila plány.

"Přece nepojedu ten kus po velké silnici v provozu, střihnu to tudy, přes vesnici a bude to." A střihla jsem to. Blbě. Místo asi 3 km v provozu po velké silnici jsem jela zajížďkou skoro 7 kiláků po silnici ještě větší. Nevadí. Do cíle jsem dorazila a na pomyslném tachometru bylo místo "slabých 22 kilásků" pěkných 30 stres-kilometrů.

Dnes jsem se rozhodla si napravit ego a na domluvený výběh do Prokopského údolí v Praze jsem taky vzala i svůj bike. Ne na celou trasu, bo po Praze jezdit nehodlám (kvůli absenci řidičáku si v provozu těžce nevěřím), ale od nás do Prahy na metro to už půjde. Opět jsem v průběhu prvních kilometrů přehodnotila trasu a opět to nebylo úplně šťastné řešení, ale k metru jsem doputovala. Na "tacháči" 20 km a jde se na krtka.

Při koupi jízdenky už začínalo foukat z tunelu, tak honem honem, do posledního vagonu, jen tam smí přeci kola. Nestihla jsem to. V polovině vlaku pípla červená, dveře se zavírají. Nu nevadí. Pojedu dalším. Najednou z kukaně vyšla paní od dopravního podniku. "Proč ste nejela?? Dyť další jede až za 10 minut!" a já na to hrdě a pyšně "Já jsem slušňák, jdu do posledního vagonu.". Hrdost mě vzápětí přešla. "To už 4 roky neplatí, můžete do všech.". S pocitem blbce, který si dobrovolně nechal ujet vlak, jsem potupně odcestovala další soupravou směr Nové Butovice.

V Prokopáku jsem odběhala konverzačním tempem 19 km, dali jsme oběd a pak jsem absolvovala už zkušeněji cestu metrem zpět na Rajskou zahradu a kolmo 17 km domů. Jela jsem zkratkou, která je ale pouze jednosměrná. Důvodem jednosměrky je mega prudký kopec, který odmítám směrem ku Praze vyšlapávat a tak tudy jezdím jen ve směru domů = dolů ;-)

Kolo mě zas začíná bavit, takže určitě dostane víc prostoru :-)

Žádné komentáře:

Okomentovat