Ctrl+C, ctrl+V můj FB status ;-)
City Trail mi dal zabrat. Poprvé mě po závodě bolely druhý den nohy. Rozhodla jsem se, že to vyklušu a vydala jsem na pomalých 5km v tempu 6:15. Hudba do uší, žádnej stres. Ovšem endorfíni jsou nevypočitatelní a tak mě po 5 km, ve chvíli kdy jsem doběhla k lesu, napadlo, že se zuju. ANO! Poběžím bosa. Dopřeju unaveným nohám volnost a ochutnám přírodu. Zpět ke kořenům. Boty byly dole ve vteřině, ponožky ve druhé, vyndala jsem sluchátka, vypla endo-kouče a vyběhla. Za zpěvu ptáků a pod probleskujícími slunečními paprsky skrz bohaté koruny stromů jsem po prvních pomalých cupitaných 100m proběhla mega pavučinou, která mi zalepila celé brýle. Příroda. Uf. No, ale to by se stalo i v botách, takže bosoběh nezavrhuji a cupitám dál. Po cca 500m relaxace za ptačího koncertu mě jeden z účinkujících posral na holé rameno. Uf. Příroda podruhé. No, ale ani toto nemá s bosýma nohama nic společného, takže se neobouvám a ťapu dál. Slastně přivírám oči v podvečerním slunci a nasávám chodidly tu nádheru - měkký písek, chladná tráva, oblé kořeny a kobylinec. SAKRA. No řeknu vám, že tohle prostě v botách nezažijete! Ještě že už to en-o-no nebylo teplé, protože až takový nával přírody bych neunesla. Nu, co dělat. Obula jsem se a obohacena 10 minutami bosoběhu jsem opět v botách (a s nohou vonící přírodou) doběhla 1,5 km domů Emotikona wink
tomu říkám souznění s matkou přírodou :oD a jestli jsi zvolala opravdu jenom sakra, tak obdivuju tvojí sebekontrolu, já bych to tentonoc přinejmenším poslala tam, odkud vyšlo ;o)
OdpovědětVymazatjá už byla po pavučině a ptačím enoonu tak otupělá, že kobylinec byl komentován jen slovy "no to snad ne" odevzdaným tonem :D
Vymazat