Jak jsem (ne)jela traily v Říčkách aneb výlet do Orlických hor

Moje bajkovací cykloparta se předevčírem splašila. Jeden z kluků dostal ke svým druhým dvacetinám nové kolo, celopéro, a co jiného by mohlo být ideálním důvodem pro výlet na traily, než křest Potvory. Jméno jsme totiž vybrali už po cestě, ale popořadě:)

Praha je super místo pro život, ale pěkně na prd výchozí bod pro trailmaniaky. Všude daleko. Cca 2h. Debata o tom, kam jet (protože tam musí být lanovka) nakonec dopadla vítězně pro Říčky v Orlických horách. Po počátečních zmatcích ohledně času a u některých i místa odjezdu jsme s malým skluzem vyrazili na 2h dlouhou cestu. Já jsem si naplánovala okruh 27km/700m+. Cesta parádní, svačinka a kafe mňam a ve 12h parkujeme pod svahem. 

Vyrážím podle hodinek směr výlet, ale ouha, začala jsem 300m od startu, tedy 300m od cíle, protože okruh, takže se mi navigace vypla. Nevadí. V telefonu mapy mám, tak můžu jet. Cesta to byla náročná. Buď hodně do kopce a nebo hodně z kopce, po těžkém povrchu a když už chvíli byla rovina, tak šutry, štěrk a kořeny. No nevadí. Anenský vrch a rozhledna Anna výšlapaný, bunkry po cestě okouknuté, sjezd k Haničce taky ok a hurá za klukama zpět na základnu. Na polévku. Na kofolu. Na pokec. Šlapalo se mi dobře, ale poslední 2km do kopce byly uz dost za trest.

Kluci dík, že mě berete na traily, i když nejezdím ty traily, ale šaškuju okolo.

Jo a potkala jsem samé chlapy a nebo ženy na elektrokolech, jsem na sebe pyšná, že jsem vše ušlápla a nevzdala to!

P.s.: nic proti elektru, na horách má rozhodně smysl, aby byl výlet v klidu a zvládnutelný pro všechny:)

Jak jsem dělala dobré skutky aneb funguji v souladu se svým svědomím

Lidé jsme různí a všelijací. Někdo je vnímavý, někdo je všímavý, někdo je empatický a nebo vysoce senzitivní a já jsem taková skorošilená :) ale mým hlavním rysem je taky to, že mám hrůzu z nemohoucnosti. Příhody typu "důchodkyně ležela 3 dny doma se zlomeným krčkem a málem umřela žízní" mě děsí. Proto si denně s blízkými hlásíme stavy a že jsme ok. A proto, když mám na ulici pocit, že někdo něco nezvládá, tak se jdu zeptat. Jako dnes. Pán o berli, velmi hubený a starý, seděl na schodech do lékárny. Vypadal, že odpočívá, ale jeho ruka, křečovitě svírající zábradlí, na mě působila dojmem, že chce vstát a nemůže. A že si nezvládne zastavit kolemjdoucí, aby mu někdo pomohl. Přešla jsem, ale 3x jsem se otočila a moje svědomí mi nedalo. Pána jsem podpaží zdvihla, prý čeká a je v pořádku. Tak jsem ho posadila na vyšší schod a s klidem jsem odešla. Taková jsem :)

I po tom, co mě kdysi v naprosto slabé chvíli, kdy jsem byla ultra křehká, podvodník okradl o hotovost. Vymámil ji na mě navzdory informaci, ze jsem samoživitelka. I poté jsem nezanevřela na lidi a pořád primárně vidím člověka v nouzi spíš než cokoli jiného.

Pomáhejte si, protože svět pak bude hezčejší a bude se vám pak třeba spát klidněji s pocitem, ze vám nebo vaším blízkým pak někdo taky pomůže:)

Jo a ten pán z Hradčanské, co mi tenkrát neposlal ty půjčené peníze zpět, jak jsme se dohodli, tak se mi klidně může sem do komentu ozvat. Já mu své číslo účtu, které ztratil, mileráda pošlu znovu :) ja totiž věřím, že tu zraněnou vnučku v tom autě fakt měl a že je z ní teď moc pěkná holka :)

Jak jsem jela na běžecký kemp aneb s neznámými babami do neznáma

 Víte, jak se stane, že jedete na běžecký kemp na Vírskou přehradu s úplně cizími lidmi? No to vám bylo tak. Jednou na instagramu jsem okomentovala někde někomu něco. Na detaily se neptejte, bo si je nepamatuji. A najednou mi napsala jakási holčina odněkud z nePrahy, že by ji zajímalo víc. Zjistily jsme, že jsme si milé a začaly jsme si psát. A najednou tahle prdlice píše, že se jako musíme někdy potkat osobně přeci! A já na to, že joo, ale kdy...? A ona "tak s nama pojeď na běžecký víkend, bude sranda!". A já na to "Tak proč ne!" A bylo to.

V pátek sem si vzala volno a jela jsem vlakem Míše co nejblíže k té její nePraze naproti. Nervozita malinko byla, ale to se rozběhá, věřila jsem tomu :) na nádraží klasika zmatky, zpoždění, masakr, ale zpestřila jsem si to burger kingem a pak to šlo. Najít vlak, najít své místo a už jen se modlit, že někdo opraví zaseklé dveře a budeme moct odjet :) zpoždění 30min, to se dá.

Holky na mě čekaly v Tišnově, na mě a ještě jednu spolucestující, no když jsme vystoupily, tak o nás vědělo celé nádraží. Seznamovačka, objímačka, rozesadit se do aut a směr Vír. TOVARNA.

Super ubytko, který má duši a díky skvělé partě praštěných holek má na 2 dny i zvýšené hlukové limity. Parta se sešla super, byť jsem asi jediný neatlet, tak tempo zvládám na večerním uvítacím výklusu držet a v abecedě zaostávám jen malinko. Výšlap na vyhlídku se soutěží o nasbírání co nejvíc klíšťat jsem nevyhrála:) Potom společná večeře, posezení u drinků a spát. 

Ráno jsme si daly jogu a pak vyrazily na vycházku po okolí na rozhlednu, protože běh nás čeká až odpoledne, kdy je víc času. Máme to totiž s mňam plnou penzí. Takže výšlap na Karasin a zpět domů, 10km. Poo siesta a pak kompenzační cviky a posilování. V 16h start směr vytrvalostní trénink. 9km do Dalečína a zpět. Tempo pohodové, vedro ale bylo fest a na trase dva stoupáky, co daly fakt zabrat. Ale opět jsem obstojně držela se skupinou a jsem na sebe hrdá. K večeři panenka a pokec s hromadou smíchu. A nealko, protože pivo večera stačilo. 

V sobotu už jsem se poučila z nedostatku zásuvek na pokoji a nastoupila power banka a tedy i večerní hudba do uší a plnotučný spánek:) všechny rituály dodrženy a to se hned krásně spinká.

V neděli jsme opět začaly jogou a pak jsme se vydaly na poslední výklus spojený s opakováním abecedy a zahřívacích cviků. Vyběhly/vyšly jsme si na vyhlídku, pak domů, oběd a po cestě ještě hrad Pernštejn. Vedro bylo pekelné a ve vlaku to Teda mělo grady.

Závěr? Bylo to úžasné setkání spojené se sportem a vědomostmi, smíchem a novými kamarádkami. Děkuji. 

Jak jsem se málem zranila aneb není nad bolavou nohu před běžeckým kempem

 Ano, zranění jsou strašidlem a zároveň téměř denním chlebem hobby běžců. Všichni makáme a běháme a honíme se, ale na regeneraci většinou čas nezbývá. A tak i mě po Labi potkal hodně nepříjemně natažený sval na lýtku a způsoboval mi stres víc jak týden. 

Ono uběhnout nějaký ten mordor je prima, ale když při tom blbě spíme a neregenerujeme, tak si tělo o odpočinek řekne. Buď nemocí nebo bolestí a nebo úrazem. Já jsem měla ještě kliku a bylo to jen bolení. A jak jsem to léčila? Tejp, klidnější režim, masáže, v nejhorším ibalgin a ibalgin mast a červené světlo. 

Největší strašák bylo, že bych nemohla následující víkend běhat, protože mám běžecký kemp, ale situace se uklidnila, 2 testběhy ok a tedy na kemp jeduuu. Důležité je také se z dané situace poučit. Takže plavání dneska splněno, pivo po běhu za nealko vyměněno, kolo do programu zařazeno a lýtko namazáno.

V čem dělám největší chybu? Asi že nemám jeden den v týdnu vyhrazený přímo jen regeneraci a péči o tělo. Asi to bude chtít vic se rozmazlovat :) sem tam mi někdo nějakou péči dopřeje, ale musím zamakat i sama doma a dát si trochu lásky ;)

Jo a jaký byl běžecký kemp s 10 cizíma babama se dozvíme po víkendu. Nicméně online dojmy s některými z nich dávají tušit, že akce to bude nezapomenutelná:)

Jak se chystám na Ještěd aneb cykloplány na letní dny

 Běhání mě ba, ale někdy to chce trochu proložit i jinou formou pohybu a ideálně s přidanou hodnotou. A tím budiž naše pracovně nepracovní vyjížďky do práce a z práce na kole. 

Vytvořili jsme si prima partičku, se kterou nepravidelně absolvujeme cca 30-40km výšlapy na kole. Směr je vždy podobný, ale snažíme se to obmeňovat a najít si čas i na objevování nových cest a tras.

Já jsem dneska jela do práce sama a jala jsem se to pojmout aspoň trochu jako trénink na dalších z mých bláznivých sportovních počinů. Ještěd na kole. Z Bakova. A zpátky. 100km. 1200m+. Trénink oficiálně zahájen dnes prvním testovacím výšlapem na Třešňovku:)

Jelo se mi prima, ale rezervy tam ještě jsou. Minimálně to chce trénovat výdrž, ale pro začátek tenhle náš kopeček stačí.

Odpoledne jsme vyrazili s klucima a byla to celkem bojovka. "Pojedeme tudy, tudy sem určitě už jel!" zaznělo víc než jednou a pokaždé vedla cesta úplně jinam, než se zdálo:) já jsem holka opatrná a sjezdově nešikovná, takže jsem si z náročných pasáží udělala pohodové pochodové cvičení. Vzali jsme to nakonec "přes Krčák", který ale, vážení, neexistuje :) pro me existoval při všech těch výšlapech až až a bylo mi upřímně jedno, jestli je to Krčák nebo Kunraťák, když mi došly převody a šlapala jsem jak večerníček:)

Plán je přes léto jezdit do práce a z práce, ale samozřejmě to bude chtít zařadit i něco delšího. Z Krušných hor uz víme, že 7h, 60km/1500m+ není nemožných, takže úkol zní "vymyslet trasu, sehnat nějakého sparinga a vyrazit". 

Tak kdo se hlásí? Sparing může v nouzi jet i autem a na domluvených občerstvovacích stanicích čekat s natočenou kofolou ;) 

Run Labe Run i jinak než Já, já, já aneb běželo nás 12

 Tradaaa první dojmy opadly a můžu popsat i okolní svět, nejen své všepřehlušující pocity :)

Run Labe Run je štafetový závod podél toku Labe, kdy parta lidí zdolává trasu 380km ze Špindlu do Děčína. Nás jelo 12, přimotala jsem se díky běhacím a pracovním kamarádům ke spřátelené bandě Šneků a jejich odnoži Šneci v Labi. Brzy jsem zjistila, že běžecký hobby rybníček je fakt malý a máme mraky společných přátel a zážitků. 

Výhoda našeho týmu byla v tom, že ve 2 ze 3 aut jsme měli řidiče a běžci se v řízení tedy střídat nemuseli. To je vždy paráda, protože můžou všichni běžící pri přejezdech odpočívat.

Týmově se rozhodlo, že se sejdeme v pátek všichni ve Špindlu a prvnímu běžci zamáváme na cestu :)

Naše auto č.3 zvolilo taktiku "po startu se ještě dospíme", pak jsme jeli na naší první rundu, pak zas spat, ráno druhá runda a další odpočinek a pak třetí otočka. Mezi našimi úseky jsme měli vždy cca 8h na přejezd na odpočinkový spot, odpočinek a návrat na trasu. Takhle taktika je super, moc mi vyhovovala.

Složení týmu nebo výkony ostatních netřeba rozebírat, byli všichni strašně prima a vydali ze sebe maximum. Všichni vlastně splnili nahlášená tempa a jediná rezerva byla v chybném vzorci v tabulce, který v nas vzbuzoval falešné naděje o dřívějším doběhu. A mě stál prohranou sázku, protože být to správně dopočítané, tak ten vlak odpiskám už před startem.

Počasí letos úplně kámoš nebylo. Pršelo a místy fakt vydatně. Já jsem měla kliku a osobně jsem nezmokla ale na chill nekde na sluníčku na dece to bohužel nebylo. Na druhou stranu minule ročníky nás trápilo často pekelné vedro a to jsme se shodli, že je mnohem běžecky horší. Jen škoda, že u úseků s nezpevněným povrchem došlo k totální degradaci terénu a ani trailové boty to nedokázaly úplně spasit. 

Nikomu se nic nestalo, což byl s ohledem na místy totálně bahnitý terén téměř zázrak a všichni doběhli nadšení. 

Já osobně nejsem úplně fanda toho společného noclehu den Před, protože 3.auto pak opravdu stráví den čekáním, ale zase chápu, že předstartovní večer je jediný společný (tuplem když máte auto č.1 z velké dálky a nečeká na doběh) a ta družba před startem má své kouzlo.

Během závodu z různých důvodů DNF asi 10 týmu, za námi zůstaly ještě 2, takže prostor pro zlepšení tam je, ale i tak jsem na nás strašně pyšná a určitě pojedu ráda zas!

Jak jsem vyhrála aneb 3v1 závody na Labi

Nejsem moc soutěživý typ. Ale hecnu se moc ráda :) a to se stalo i o víkendu na Labi. :)

V pátek jsem si vzala půldenní dovolenou a po peripetiích s balením a kontrolou věcí jsem vyrazila spolu dalšími 4 kamarády směr Špindlerův Mlýn.

Cesta utekla parádně, ale lilo jako prase. Skoro všichni z auta3 už jsme Labe běželi a shodli jsme se, že déšť není to správný počasí, ale větru a dešti neporučíš.

Spalo se hromadně na hotelu Lenka přímo u startu, kde proběhla v pátek družba, často i napříč týmy, protože běžecký svět není tak velký, aby každý neznal každého přes nějakého kámoše.

V sobotu ráno jsme vstali vzorně a svorně všichni z týmu a odmávli jsme start našemu prvnímu běžci z auta 1.  Tým Šneci v Labi se vydal na pouť 380km ze Špindlu do Děčína. 

Počasí bylo všelijaké a tak to mělo zůstat celý víkend. My z auta3 jsme se pak vrátili do postelí, protože naše úseky začínaly až devítkou z Jaroměře. Takže snídaně a přesun. A kafe. A dorty. 

Můj první úsek byl úsek 10, z Předměřic do Roudničky, přes Hradec Králové. Při přesunu na start padlo poprvé nahlas, že do Prahy v cíli jede poslední vlak ve 22:59 a poprvé jsme mrkli do tabulky, zda ho stíhám. Prsa prsa. "Tak to koukej makat a běžet rychle. Jak nebude tempo pod 5:30, tak se nevracej!". No a co bych to byla za sportovce, kdyby mě tohle nenabudilo :)

Stálo mě to sice hodně úsilí a pobyt v tepové zóně kolem 170 fakt není komfortní, ale doběhla jsem se slovy "řek si pod 5:30, tak sem to splnila". Dotyčný udavač tempa běžel až po mně a vzorně mě takzvaně udělal, čímž začal hec na téma "Kdo je rychlejší" a sázka o dobrotu na téma "Stihneme a nebo nestihneme vlak".

Mezitím jsme se přesunuli na nocleh a dali si další dobré jídlo, plno zábavy a 4h spánku v luxusní provlhlé chatce u Poděbrad.

Moje druhá runda byla z Čelákovic do Kostelce, v mém stokrát oběhaném rajónu a 15km. Respekt. Jelikož jsme byli tým kochací, nakonec jsem neběžela za tmy, ale nad ránem a až po Kubovi, který běžel kolem 5:45/km. Sakra. 

No ale přece se nenechám zahanbit! Takže jsem si rozvrhla síly a napálila tam tempo 5:39, abych tentokrát zvítězila aspoň v tempu, když stihnout vlak bylo čím dál víc nemožné.

Po 2 rundě našeho auta, kdy jsme všichni statečně zvládli své úseky a naše chrabrá řidička nás bezpečně převezla přes deště a výmoly jsme se na brunch a odpočinek přesunuli na chatu k mému vyzyvateli. Tour de Mňam v podobě omelet s chedarem a 3h poo spánek nás přesunuli k části 3 a našim posledním úsekům. 

Už jsme věděli, že z pohledu závodu jsme na chvostu výsledkové listiny, ale to nic neměnilo na tom, že náš interní hec pokračoval a byl čím dál víc otázkou cti :) Kuba běžel předposlední úsek a já poslední. Tma jak v ranci a nikde nikdo a frajer to napálil okolo 5:30. Doháje. Stehna a lýtka v rozkladu, spánek za poslední 2 dny bída a v břiše samý kraviny. No, závod týmový jsme nevyhráli, závod na vlak je taky v háji, ale ten hec v tempu musím dát!

Ve zkratce? Viděla jsem i s čelovkou prd, ztratila jsem čelenku, protože pri sundavání odletěla někam do tmy a nemohla jsem se jakkoli zdržovat, bála jsem se strašně moc, ale dala jsem to! Namazala jsem si Kubu na chleba tempem 5:19 a doběhla jsem do cíle s úsměvem od ucha k uchu. Bylo mi totiž jasny, že jemu úsměv při sledování liveTracku tuhnul, když viděl, že to dám:)

Závod to byl parádní, tým jsem měla úžasný a během čekání na předávku jsem se rovnou přihlásila na Treboňský půlmaraton, kam jede celá naše parta z auta3 2025 :)

Díky kamarádi!!

A neposlední a veliký dík patří mému zachránci, protože bystrý čtenář se ted jistě ptá "a jak ses dostala domů, když ten vlak jste nestihli??". Doma jsem byla v 1, protože mám super kamaráda, který co řekne, to splní a v nouzi mě nenechá na pospas planým slibům 😘🦗

Den 0, běh 0 aneb přípravy na cestu a dobré ráno všem

A to jste věděli, že ať si věci zabalím týden dopředu a nebo 2h před odjezdem, stejně existuje jedno jediné číslo, označující počet vybalení a kontrol, které provedu? 😉

Na Labe mám sbaleno asi 5dní, z množiny "radši to vybalím a zkontroluji" zbývají pro dnešní předodjezdový den ještě cca 3 rundy, což spolu s budíčkem pred 5.hodinou a homeofficem nebude problém splnit.

Spala jsem obstojně, ale dnes není ta rozhodující noc, ta přijde z pátku na sobotu, takže good for me, ale to zásadní přijde. Věci sbalené, jídlo nachystané a díky super nápadu Anetky i objednané přímo do auta. Nálada dobrá, nervozita úměrná akci.

Ovšem technika, ta dělá divy. Můj plán zautomatizovat sdílení mých běhů skrze Garmin Live Track udělal nejspíš příjemcům moc pěkné ráno. Rozhodla jsem se využít možnost automatického rozesílání info sms s údaji z běhu a odkazem na živé sdílení polohy. Nastaveno, kontakty přidány, manuální (MA.NU.AL.NI, tedy ruční!!!) spuštění pro teď nastaveno, jdeme na procházku.

Pip pip pip pip pip

Krve by se ve mě nedořezal. Nejen, že kombinací dvou nastavení dvou funkcí, kde Garmin nemá ošetřeno, aby se to navzájem vylučovalo, došlo k odeslání notifikace, ale ještě ji má Garmin nějakou nakřivo a odeslala se pro jistotu asi 5x. Takže dobré ráno, vyvolení příjemci, které chci spamovat, jak mi to běží. V 5 ráno dostat asi 8 sms prostě chceš 🙈🤷‍♀️😀 jo a zdravím do O2, těch bambilion sms samozřejmě uhradím.

Takze zpátky na stromy, budu to posílat ručně. Nazdar. :)

Jak jsem se těšila i bála zároveň, aneb respekt je důležitá věc

Nevím, jak se to stalo, ale Labe je doslova za dveřmi. Uaa. Bláznivý počin, kdy se v partě dvanácti lidi vydáme na cestu dlouhou 380km podél toku Labe. Zní to poeticky. Budeme parta, bude legrace, bude to bájo. Ovšem samozřejmě to nebude zadarmo. Pointa akce je, že 1 běží a 11 se veze. A ten 1 běží celkem 3x. 3 úseky, každý cca 10km, v cca 48hodinách. Spánek? Marnej. Jídlo? Pátý přes devátý. A přes desátý. Bojový podmínky. A smrad. 😀😀😀 těším se? Moc. Bojím se? Taky moc. Ale spíš než klasický strach je to respekt k té náloži, co mě čeká. Příprava byla vzorná, takže zítra odpo směr Špindllll🌞

Zelená je naše auto, trojčička, červená jsem já. 9km, 15km a 9km (+300m). Cíl? No ten je přeci v cíli :) a taky je Cíl si to užít. A přežít. A neumřít. A hodně se smát. A potkat kamarády. Jo a taky si nový udělat. 

Btw kdyby se někdo nudil, můžete mě vyzvednout v neděli kolem 22.hodiny v Děčíně a hodit domů. Ale bacha na ten smrad 🙈😀

Jak jsem se vzdělávala aneb k pohybu patří i práce s hlavou

 Jelikož jsem žena zvídavá, zvědavá a neposedná, pořád vymýšlím, kde se co nového dozvědět a naučit. Nedávno na netradičním workshopu věnovaném joze s židlí, tento víkend pro změnu na Festivalu uvědomění a Dni v pohybu v Plzni s Adrienou Pecinovou Khora Movement. Ale popořadě:)

Algoritmus je mocný a tak díky sledování těch správných lidí a lajkování těch správných příspěvků mi nabídl mimo jiné akci věnující se takovým stránkám zdravého životního stylu, při kterých se nepotíme. Aspoň většinou ne. Osobní rozvoj. Meditace. Výživa. Psychologie při sportu. Uvědomění. Přesně tak se i celá akce jmenuje a její cíl, je si uvědomit, že pečovat o sebe máme kompletně a komplexně.

Ja jsem to pojala hodně zodpovědně s tou prací na sobě a jela jsem autem. Výzva jako blázen. Ale co už, pojďme na sobě makat. Dilema, zda jet po dálnici nebo ne vyřešila absence dálniční známky:)

Jaké to bylo? Skvělé. Řízení jsem zvládla a dorazila do cíle patřičně seberozvojově naladěná. Strach z hledání auta na rozměrném parkovišti jsem si pojistila GPS tagem a mohla jsem jít nasávat atmošku, moudrá slova a dobré jídlo. Shrnuto - na akci tohoto druhu nebylo ideální jet bez parťáka, protože nebylo s kým sdílet začerstva dojmy. Cesta zpět v průtrži mračen ovšem přínos ve formě sebepřekonání v autě krásně umocnila, domu jsem přijela plná euforie, jakej sem borec.

...

V neděli mě čekalo setkání s děsně inspirující Adrienou Pecinovou v rámci Dne v pohybu v Plzni. Obavy z absence dostatečných schopností umocnilo prostudování zaslané dobrovolné domácí přípravy. Ouje, koordinace "a teď přidáme ruce" je můj one way ticket to hell :) ale mailem jsem byla ujištěna, že všechno se dá škálovat i pro začátečníky, takže se jelo. Vlakem ;) protože akce měla pevný začátek v 7,50. A na pevný začátek se autem pod tlakem necítím.

Vážení, toto nejde slovy popsat. 25 studentů, vesměs mladých sportujících lidí, fyzioterapeuti lačnící po rozšíření znalostí, trenéři, chtějící si obohatit svou praxi, holky jogínky  .. a já 😀 trichotomie. Mysl, duše, tělo. Journaling. Feedback. Migrace. Zámek. Neuvěřitelná nálož nástrojů, které můžeme doma/s klienty využít, makačka a výstup z komfortu. Dopoledne 5h pohybu, koncentrace, sebereflexe. Po obědě základy praxe na zábradlí, neuvěřitelný. 3h další práce. Většina s partnerem, velká část i s tenisákem. 9 minut sezení bez hnutí a ponoření se do sebe. 6 minut výdrž v rozpažení. Posouvání hranic. 

Dnes je pondělí, den poté, schody jsou můj nepřítel. Zítra bude hůř.

Hawk, jděte k Adri a zažijete něco, co vám zanechá hlubokej zářez na všech 3 rovinách. Na těle, v mysli i v duši.