Lidé jsme různí a všelijací. Někdo je vnímavý, někdo je všímavý, někdo je empatický a nebo vysoce senzitivní a já jsem taková skorošilená :) ale mým hlavním rysem je taky to, že mám hrůzu z nemohoucnosti. Příhody typu "důchodkyně ležela 3 dny doma se zlomeným krčkem a málem umřela žízní" mě děsí. Proto si denně s blízkými hlásíme stavy a že jsme ok. A proto, když mám na ulici pocit, že někdo něco nezvládá, tak se jdu zeptat. Jako dnes. Pán o berli, velmi hubený a starý, seděl na schodech do lékárny. Vypadal, že odpočívá, ale jeho ruka, křečovitě svírající zábradlí, na mě působila dojmem, že chce vstát a nemůže. A že si nezvládne zastavit kolemjdoucí, aby mu někdo pomohl. Přešla jsem, ale 3x jsem se otočila a moje svědomí mi nedalo. Pána jsem podpaží zdvihla, prý čeká a je v pořádku. Tak jsem ho posadila na vyšší schod a s klidem jsem odešla. Taková jsem :)
I po tom, co mě kdysi v naprosto slabé chvíli, kdy jsem byla ultra křehká, podvodník okradl o hotovost. Vymámil ji na mě navzdory informaci, ze jsem samoživitelka. I poté jsem nezanevřela na lidi a pořád primárně vidím člověka v nouzi spíš než cokoli jiného.
Pomáhejte si, protože svět pak bude hezčejší a bude se vám pak třeba spát klidněji s pocitem, ze vám nebo vaším blízkým pak někdo taky pomůže:)
Jo a ten pán z Hradčanské, co mi tenkrát neposlal ty půjčené peníze zpět, jak jsme se dohodli, tak se mi klidně může sem do komentu ozvat. Já mu své číslo účtu, které ztratil, mileráda pošlu znovu :) ja totiž věřím, že tu zraněnou vnučku v tom autě fakt měl a že je z ní teď moc pěkná holka :)
Žádné komentáře:
Okomentovat