Jak jsem neměla dovolenou, den čtvrtý aneb na kole do práce s bonusem

 Pondělí 4.8., den čtvrtý, kdy fanklub má dovolenou a já musím do kanclu, tak si to pojďme udělat hezký. Na kole. A trochu oklikou.

Plán bychom měli, ovšem nepromyslela jsem dopady počasí posledních dnů. Vzala jsem to mírně oklikou, ať tam mám trochu přírody a měkkého povrchu. Vize byla, že se kochám Rokytkou za zpěvu ptáků. Realita ovšem byla taková, že jsem se snažila projet jen ty co nejmenší louže a nepřijet do banky jako úplné prasátko. Skoro to vyšlo.

Po cestě mám na trase takový prima úsek, kdy jedu snad 2km rovně cyklopruhem. Je to prima, auta bezpečně jedou vedle mě, já mám svůj prostor a zleva klid, ale celou dobu nervy pro změnu zprava. Míjím totiž většinu toho úseku zaparkovaná auta. A pokaždé se v duchu klepu, kdy přijde ten den, kdy mi někdo otevře dveře do cesty. XY jízd dobrý a nic. A dnes, dnes se to zlomilo. Madamme v gepardích legínách, ročník odhaduji tak 1950, mi tam poslala dveře i svou ladnou nožku s oteklým kotníčkem a haluxem první kategorie. Klika nás obou byla, že kvůli loužím jsem jela celkem pomalu a manévr vyhnout se a zastavit jsem zvládla. Omluva? Ale kde že. Zakroutila hlavou a zapálila si cígo. :) mám se co učit. A nebo radši ne. Pak už mě štval jen vítr, místy déšť a výšlap do kopce v závěru, ale sprcha a snídaně to napravily. 

Normálně si volská oka nedávám a slaninu taky ne, ale fanklub má teď tu dovču a tak aby neměli v kantýně přebytky:)

Na kole jsem se nakonec během dne rozhodla i odjet a to s výzvou v podobě mezizastávky na náměstí Míru. Opět prima nápad, opět realizace kulhala. Garmin Epix sice naviguje, ovšem za jízdy na tom hodinkovým displeji fakt vidím kulový. Takže provoz, tramvaje, lidi, do toho to furt cvrlikalo, že jedu blbě a já stres, protože jsem si pro hokus pokus vymyslela zrovna něco, kde musím byt včas. Prima, že po té schůzce byla na cestě domů ještě jedna zastávka, kam jsem jela zas podle navigace a zas měla deadline :) málo stresu? Neva, vyrobíme :) nakonec jsem stihla samozřejmě všechno, protože moje "jdu pozdě"=budu na místě jen 10min předem. Nakonec vylezlo i sluníčko a byly to parádní odpolední kilometry.

Jo a doma jsem udělala fofr lečo číslo.4, ale tentokrát opravdu takové "co dům dal, přece ta rajčata nenechám se zkazit!"

Slabou chvilkou dne byly dvě nostalgické slzičky při svačině na střeše, ale naštěstí to byly takové ty s úsměvem zasněné a honem setřené a nikdo je neviděl:)