Neděle 10.8., den 7+3., kdy fanklub má dovolenou a já už se docela těším, až jí zas mít nebude :)
Na chatu jsem jela sbalená na běh a s plánem, že využiju členitost terénu a odběhnu si tu něco delšího a s trochou kopců. Ráno jsem vstala díky absenci večerního piva zvesela a naplánovala jsem si trasu cca 15km po silnici. Dala jsem si skleničku vody a jak je mým zvykem jsem nalačno vyrazila. Prvních pár kiláků běžím do kopce a kupodivu mi to i jde. Ale teda, přátelé, horko je už v 8 ráno na tom asfaltu solidní. A tak mě napadl jeden z mých geni(t)álních nápadů. Změním trasu a střihnu to lesem! Ha! Odbočuji dle navigace map.cz do lesa a říkám si, po jaké pěkné lesní cestě si běžím. Po chvíli se mění cesta v romantickou pěšinku. Stále to nevnímám jako varovný signál a běžím dál. Cestička se místy ztrácí v trávě a v malinní a já to pořád vyhodnocuji jako romantiku a ne jako riziko. A najednou střih. Cesta zmizela úplně. Bahno, rozryto od prasat, chroští a neviditelný potůček, kam jsem zahučela do půli lýtek. Sakra fix. Mapy mlží a paní navigace evidentně netuší, kde jsem, protože v jedné větě říká, že mám zatočit ostře vlevo ale i se otočit zpátky a pokračovat rovně. Nohy mam zamotané do malin, škrábe to a v tu chvíli se přidává srnec, kterému se moje přítomnost v jeho rajonu nelíbí. Zaštěkal na mě tak, že jsem se málem posrala strachy a potupně jsem se po svých stopách vrátila na tu rozžhavenou silnici a se slzami na krajíčku jsem to doběhla domů. Ono bloudit někde v létě v lese bez svačiny a bez pití je silnější motivace to vzdát a běžet domů než běžecké ego. A tak jsem to utla a šla si zchladit zdrápané nohy do Sázavy. Obávám se ale, že příště něco podobného udělám zas, jak se znám.
Po koupání jsme se vrhly na nějaké chatopráce s mamkou, aby ten náš pobyt měl přidanou hodnotu. Pak znovu do řeky a na malou procházku před obědem. Po obědě siesta s poslechem rozhlasové hry, taková naše tradice a potom už autem do Prahy, takže jsem si i dala trénink řízení. Sice mamky automatem, ale lepší než vlakem. Mamka bude mit asi od neustálého šlapání na fiktivní brzdu namoženou nohu. V garáži pak klasická diskuze "máš tam tu kameru, koukej do tý kamery, jedeš do zdi!"..."mami, koukám do zrcátka a ta zeď je daleko!"...no nakonec prej že se na to nemůže dívat a nechala mě zaparkovat po mým, na zrcátka, na první pokus :)
No a doma už návrat dítěte po 5 týdnech na prázdninách a společná večeře v restauraci se sdělováním zážitků:)
Osud nakonec zařídil, že jsem dělala další lečo, tentokrát No.5, ale ono to bez toho spokojeného stravníka nepřináší takový potěšení. Snad to aspoň dítě bude zítra chtít k obědu. A ještě jsem dostala výslužku na minimálně další 2 rundy ;) jo a taky jsem dostala buřtík z ohýnku, mňam.
Žádné komentáře:
Okomentovat