Sobota je sice den, kdy už nemám dovolenou, ale je to volný den a to se musí využít. Teda jako nemusí, ale mělo by. Ráno vstávám poněkud neodpočinutá, takže jsem v 5:30 zaklapla budík a spala do půl osmé. A běhat jsem nešla. Včerejší večerní program zacílený na 14dní neprotrénované partie probudil k životu svaly, které dva týdny chrápaly, navíc v neděli má být ještě chladnější počasí, tedy jsem přehodnotila tréninkový plán z běhu na kolo. A udělala jsem si plán, že pojedu alespoň tři hodiny, kamkoli, ale budu 3h v sedle, abych trénovala na ten Ještěd. No asi nikoho nepřekvapí, že jsem to nedodržela, ALE omluvou mi budiž, že důvody byly z části i ryze objektivní. A to, že jsem jela nalačno a docela vlastně pozdě a měla jsem prostě hlad. Moje úchylka "vstanu a jdu" je v tomhle někdy pěkně zrádná.
Nicméně vydala jsem se záměrně směrem na severovýchod přes mamku a letiště, kam tolik nejezdím, aby mě to bavilo. A bavilo, moc. Jenže jsem opět zcela ignorovala silnice a cyklostezky a rozhodla jsem se zkoušet neznámé cestičky. PLUS - je to zábava a viděla jsem moc pěkná a zajímavá místa. Třeba Zlatý kopec , který je významnou archeologickou lokalitou (a je tam krásný výhled) a nebo PP Kuchyňka, kde je pro změnu významné geologické, archeologické a paleontologické naleziště. Ovšem mákla jsem si, protože žlutá turistická značka, se jmenuje turistická z nějakého důvodu a na kolo to bylo trochu náročnější. Díky tomuto navýšení levelu jsem výlet ukončila po krásných 33km a šla si dát k snídani lečo No.6 s chlebem.
Doma navzdory ochlazení na pouhých 28st stále vedro, ani polední sprška nepomohla, takže pokračuje moje každoletní utrpení, kdy se buď potím venku a nebo doma a strašně špatně kvůli tomu spím :( takze únik aspoň na chvíli na procházku a k mamce, kde je trochu lépe. Pak uvařit fanklubem prověřené hovězí s mrkví, takže by to i dítě mohlo jíst, hovor s tátou, protáhnout se a pak znovu na procházku. Tentokrát s nepříjemnou nekulturní vložkou v podobě družení se chtivého alkoholem opojeného a rusky mluvícího chlapce, který nejen, že měl potřebu mi chválit nohy, že prý "maladěc", ale i si chtěl sáhnout. Jazyková a kulturní bariéra nehrála roli, normální prasák to byl. Ale schovala jsem se do obchodu, kde si koupil pivo a pak už mě nenašel.
Večer už pak byl jen krásný a pohádka na dobrou noc úžasná jako vždycky. Jako v Šeherezádě, která dokud vyprávěla, tak žila. Tak já taky, dokud se vypráví, tak mám pocit, že žiju a je mi moc hezky.
Žádné komentáře:
Okomentovat